Druhá pražská defenestrace: Počátek vzpoury?

Příčiny a pozadí defenestrace

Když se 23. května 1618 schylovalo k druhé pražské defenestraci, nikdo netušil, jak moc tento čin ovlivní běh dějin. Šlo o vyvrcholení letitých sporů mezi českými stavy a Habsburkem Ferdinandem II. Tento zapálený katolík se snažil všemožně omezovat svobodu vyznání, kterou předtím zaručil Rudolf II. svým Majestátem. To pochopitelně vyvolalo odpor u převážně protestantských českých stavů, kteří se právem obávali o své výsady. Poslední kapkou bylo násilné zavření protestantských kostelů v Broumově a Hrobě. Čeští páni to vnímali jako zásadní porušení svých práv a nelibě nesli, jak Ferdinandovi zástupci Slavata s Martinicem prosazují tvrdou katolickou linii. Napětí dosáhlo vrcholu při bouřlivém jednání na Pražském hradě. Po ostré výměně názorů skončili oba královští místodržící v příkopu pod hradními okny. Tímto dramatickým gestem začalo stavovské povstání a rozpoutala se třicetiletá válka.

Hlavní aktéři a jejich motivace

Na jedné straně stáli radikální stoupenci kalicha v čele s Janem Želivským, kteří se rozhodli svrhnout konšely z oken Novoměstské radnice. Želivský, který dokázal strhnout davy svým přesvědčivým kázáním, usiloval o proměnu církve a posílení vlivu husitů ve městě. Pro něj a jeho následovníky představovalo svržení konšelů jediné východisko z útlaku ze strany katolické vrchnosti a krále Zikmunda, jehož považovali za úhlavního nepřítele kališnické víry. Proti nim stáli katolíci a příznivci Zikmunda Lucemburského, kteří se snažili zachovat dosavadní společenský pořádek a rozložení moci. Ti vnímali defenestraci jako neomluvitelný násilný čin a povstání proti legitimní vrchnosti. Tato událost se nakonec stala rozbuškou, která odstartovala husitskou revoluci, jeden z přelomových momentů v českých dějinách.

Průběh defenestrace na Pražském hradě

V osudný den 23. května 1618 se na Pražském hradě odehrál příběh, který navždy změnil běh českých dějin. Šlo o druhou pražskou defenestraci, jiskru, která zažehla plamen třicetileté války. Ten den se skupina rozohněných českých šlechticů v čele s Janem Rudolfem Trčkou z Vlašimi vydala na Hrad, kde chtěli vyřídit účty s katolickými místodržícími - Jaroslavem Bořitou z Martinic a Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka. Důvod? Jejich politika, která podle protestantských stavů pošlapávala náboženské svobody zaručené Rudolfovým Majestátem.

Ve Starém královském paláci to vřelo. Z původní slovní přestřelky se rychle stala vyhrocená situace. Rozhořčení šlechtici označili místodržící za zrádce krále i země a obvinili je z porušování Majestátu. V nastalém zmatku a vzteku popadli oba katolické hodnostáře i s jejich písařem Filipem Fabriciem a bez okolků je vyhodili z oken hradní kanceláře. Ironií osudu všichni tři pád přežili - zachránila je kupa hnoje pod okny. Tahle na první pohled groteskní událost ale odstartovala jeden z nejkrvavějších konfliktů evropských dějin a stala se symbolem českého odporu proti habsburské nadvládě.

Defenestrace, ať už první, druhá či jakákoli další, nikdy nepřinese nic dobrého. Jen chaos, násilí a nejistotu.

Anežka Nováková

Osud vyhozených královských úředníků

Když se řekne druhá pražská defenestrace, většina z nás si vybaví dramatický výjev z Pražského hradu. Ten květnový den roku 1618 skončili tři královští úředníci v hlubině pod hradními okny. Vilém Slavata, Jaroslav Bořita a písař Fabricius měli ale neuvěřitelné štěstí. Pod okny se totiž nacházela měkká hromada hnoje, která jejich pád zázračně ztlumila. Všichni přežili bez vážnějších následků. Tahle příhoda, která mohla skončit tragicky, odstartovala velký konflikt mezi českými stavy a Habsburky. A i když se tomu dnes možná pousmějeme, právě tenhle incident vedl k vypuknutí třicetileté války. Je fascinující, jak někdy i zdánlivě fatální situace může díky náhodě dopadnout překvapivě dobře.

Vlastnost	První pražská defenestrace	Druhá pražská defenestrace
Datum	30. července 1419	24. května 1618
Místo	Novoměstská radnice	Pražský hrad
Vyhození z okna	Katoličtí konšelé	Dva katoličtí místodržící a jejich písař
Následky	Počátek husitských válek	Počátek třicetileté války

Reakce na defenestraci v Čechách

Když se 23. května 1618 odehrála druhá pražská defenestrace, zvedla se v českých zemích obrovská vlna nevole a vzdoru. Vyhození dvou královských místodržících a jejich písaře z oken Pražského hradu lidé vnímali jako přímý útok na své náboženské svobody a právo na sebeurčení. Císař Ferdinand II. a jeho katoličtí stoupenci se sice snažili celou věc zlehčovat a svalovali vinu na skupinu radikálních protestantů. Český lid ale viděl v defenestraci jasný důkaz habsburské svévole a porušení slibů daných Rudolfovým Majestátem z roku 1609, který měl zajistit náboženský smír. Tento dramatický čin nakonec odstartoval české stavovské povstání, které přerostlo v největší evropský konflikt své doby - třicetiletou válku.

Dopady defenestrace na Habsburky

Druhá pražská defenestrace, která se odehrála onoho osudného květnového dne roku 1618, zasadila habsburské monarchii těžkou ránu. Vyhození místodržících z oken Pražského hradu jasně ukázalo, jak hluboce je česká společnost rozdělena náboženskými spory, mocenskými zájmy a sociálními rozdíly. Tento dramatický čin odstartoval třicetiletou válku, která poznamenala Evropu na dlouhá desetiletí. Habsburský rod v čele s Ferdinandem II. se musel vypořádat s povstáním, které zpochybnilo jejich autoritu v celé říši. Ferdinand, horlivý zastánce katolické víry, nehodlal ustoupit požadavkům českých protestantských stavů na svobodu vyznání, což jen přililo olej do ohně. Následky byly pro české země zdrcující - zpustošená krajina, úpadek češtiny i národní kultury a posílení habsburské moci, která pak v zemích Koruny české vládla další staletí.

Druhá pražská defenestrace v historii

Osudného květnového dne roku 1618 se v Praze stalo něco, co navždy změnilo běh evropských dějin. Právě druhá pražská defenestrace odstartovala jeden z nejkrvavějších konfliktů, který později zachvátil celý kontinent. Všechno to začalo, když skupina rozlícených českých šlechticů v čele s Janem Rudolfem Trčkou z Lípy vtrhla do prostor Pražského hradu. Jejich hněv mířil na dva císařské místodržící - Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Šlechtici byli přesvědčeni, že tito muži porušují ustanovení Majestátu, který vydal Rudolf II., a utiskují protestantskou šlechtu.

V místodržitelské kanceláři to vřelo. Napětí rostlo každou vteřinou, až přerostlo v otevřený střet. Rozzuření šlechtici nakonec oba místodržící i s písařem Filipem Fabriciusem vyhodili z oken hradní kanceláře. Ačkoli pád vypadal smrtelně, všichni tři ho kupodivu přežili. Zatímco katolíci to přičítali božímu zázraku, protestanti se vysmívali, že je zachránil hnojem naplněný příkop.

Zpráva o defenestraci se rychle rozletěla po celé zemi i za hranice. České stavy se snažily své jednání vysvětlit v apologiích, ale bylo pozdě. Propast mezi katolíky a protestanty se ještě prohloubila a brzy přerostla v ozbrojený konflikt, který postupně pohltil celou Evropu.